voce a zelenina ze zemí tropického a subtropického pásma pomáhají zejména ve Střední Evropě vyrovnávat nedostatek domácího čerstvého ovoce a zeleniny. Zejména dobře známé citrusové plody i banány - nyní již i v České republice a na Slovensku běžně dosažitelné - zde svým vysokým obsahem vitamínu C hrají důležitou úlohu. Ty zde ovšem už neplatí za žádné ovoce exotické, to se i v České republice a na Slovensku začalo objevovat koncem dvacátého století.
Specialitám v pravém slova smyslu exotickým se zpravidla nejlépe daří především v tropických zemích, kde jsou doma. Do Evropy se dovážejí většinou po moři a stále častěji také letecky. Některé dříve málo známé druhy, jako například kiwi či avocado, nyní už také všeobecně rozšířené, se však dnes pěstují i na jihu Evropsky - v Řecku, Itálii a ve Francii.
Naproti tomu tropické zelenině se ve sklenících daří i v končinách velice vzdálených od zemí jejího původu. Běžně se tu pěstuje ze semene, kvete, některé druhy vytvářejí plody nebo dobře prodejné listy, kořeny či hlávky, Nicméně výnosnost zpravidla bývá nižší než v tropech a subtropech. Takové zeleniny je mnoho druhů a každoročně se objevují nová a nová překvapení lákající k ochutnání.
Exotické plody na sebe poutají pozornosti živými barvami a často i nezvyklými tvary, prodávají se ponejvíce na kusy. Na rozdíl od domácího ovoce a zeleniny se zřídka kdy dělí do různých jakostních tříd. Dovoz je sice nyní většinou už také celkem běžný, nicméně je stále ještě vhodné věnovat pozornost návodům, jak jednotlivé plodiny použit a příkladům jak je připravit. Nezbytně je vyžadují zvláště některé neobvyklé druhy, které se objevují zřídka nebo poprvé.
Exotické plody mohou představovat velmi lákavé ozvláštnění banketních menu i bufetových stolů, zvláště při náročnějších recepcích. Jako dezert je mohou uvítat mnozí hosté prvotřídních restaurantů zejména lázeňských - ať už proto, že "hlídají kalorie", nebo z důvodů zdravotních.
Ananas
Ananas - Ananas comusus , jehož plody byly v Evropě dlouho známé spíše kompotované v konzervách, se nyní prodává čerstvý v každé větší samoobsluze. Mnohaletá tropická bylina dorůstající výšky osmdesát až sto centimetrů s tuhými mečovitými listy pochází ze suchých oblastí Jižní Ameriky, nyní se však pěstuje prakticky všude v tropickém pásmu. Ze sta druhů ananasů jsou nejrozšířenější čtyři: "Smooth Cayenn" se žlutooranžovou dužinou, skupina žlutomasých odrůd "Queen", načervenalý "Red Spanish" a hnědožlutý "Black Jamaica". Jejich váha se pohybuje od jednoho do čtyř kilogramů a do Evropy je vyváží Pobřeží Slonoviny, Keňa, Jižní Afrika, Střední Amerika, Čína, Thajsko i Vietnam.
Aromaticky vonící sladká dužina s desetinovou až pětinovou cukernatostí obsahuje kolem 85 % šťávy a je bohatá na provitamín A, a vitamíny B1, B2, C, minerální látky - vápník, sodík, draslík, hořčík, fosfor, železo, měď a mangan a také enzym bromelin, který štěpí bílkoviny a podporuje trávení. Sto gramů čisté poživatelné ananasové dužiny vydá asi 235 kilojoulů čili 56 kilokalorií.
Nedozralé plody dobře snášejí přepravu a lze je po omezenou dobu skladovat, jsou přitom citlivé na otlačení. Plné zralosti dosahují, když lze snadno vytrhnout lístky z jejich chocholu a začnou silně vonět.
Od zralého plodu, aniž by se odstranila štětka listů, se nejprve odřízne stopka a pak se po délce rozpůlí a dále rozčtvrtí. Ze čtvrtek se vyřízne bělavý dřevnatý střední košťál, dužina se dlouhým ostrým nožem oddělí od slupky a napříč se z ní nakrájejí silné plátky.
Čerstvý ananas se požívá samotný, ale hodí se i do pikantních salátů, jako příloha k masitým pokrmům, případně do aromatických nápojů. Připravuje se z něj i lahodná bowle. V zemích původu jej suší a zpracovávají na kompot, šťávu i jam. Slouží též při výrobě cukrářských výrobků a zmrzliny.
Avocado
Stále zelená vavřínovitá rostlina avocado - persea americana (zapomenutý české název - "hruškovec") patří mezi poklady, které španělští dobyvatelé objevily v Novém světě - podobně jako brambory či papriku. Ve Střední Americe dorůstá výšky až dvaceti metrů. V současné době se pěstuje ve všech subtropických a tropických zemích. Avocado se do Střední Evropy dováží především z Izraele a dalších zemí kolem Středozemského moře a také z afrických a amerických plantáží.
Na čtyři sta známých odrůd, které se liší tvarem a barvou dužiny, za nejdůležitější platí izraelská Ettinger s hladkou zelenou slupkou, sklízená od září do února, Naval s tmavozelenou bradavičnatou slupkou - sklizeň od ledna do dubna, a světlezelený Fuerte - sklizeň srpen až květen. V poslední době se rozšířil i skoro černý druh se zjízveným povrchem Hass a novější druhy Wurtz a Reed.
Plody, většinou hruškovitého tvaru ale i kulaté, dosahují váhy 220 až 400 gramů. Narozdíl od ostatní zeleniny se vyznačují mimořádně vysokým obsahem tuku - od dvaceti do třiceti procent. Jedná se přitom o nenasycené mastné kyseliny, které příznivě ovlivňují hladinu cholesterolu v krvi. Bílá až zelená dužina dále obsahuje vitamíny skupiny B a E a na čtrnáct minerálních látek, z nichž jsou nejdůležitější draslík, fosfor, vápník a železo. Její energetická hodnota představuje 1000 kilojoulů tj. asi 240 kilokalorií na sto gramů.
Avocada se sklízejí nedozrálá, a tedy nepoživatelná, proto je třeba nechat je několik dní uležet za pokojové teploty. Zralá změknou tak, že se jejich povrch podává tlaku prstu, nadále je potom třeba uchovávat je v chladničce.
Požívají převážně syrová a mají mimořádně rozsáhlé možností použití, hodí se za předkrm, jako příloha k masu či do různých salátů. Jsou chutné i pouze osolené a opepřené. Plod je nejprve třeba dokola rozkrojit kolem mohutné pecky, tu odstranit a řezné plochy pokapat citronovou šťávou. Půlky se také plní různými mořskými plody, majonézou či jikrami. Dužinu oříškové chuti lze zpracovávat na slané pikantní kořeněné pasty i sladké krémy. V cukrářství se využívá i k přípravě mléčných koktejlů a zmrzliny.
Tepelné zpracování avocado nesnáší, po upečení či uvaření dužina hořkne, lze je však připravovat i lehce zapečené se sýrem a česnekem.
Curuba
Kolumbijské národní ovoce Curuba - Passiflora mollisima patří k čeledi mučenkovitých, svými vzhledem připomíná banány a anglické jazykové oblasti proto nese název Banana Passionsfruit. Stále zelená popínavá liána se nejlépe se daří v chladných horských polohách ve výši tři až čtyři tisíce metrů nad mořem a původně rostla divoce v jihoamerickém pohoří Andy na hranicích Venezuely a Peru. Do Evropy se dováží hlavně z Kolumbie a Nového Zélandu, kde byly založeny nové plantáže.
Narozdíl od oválných plodů ostatních mučenkovitých druhů je její plod protáhlý, asi deset centimetrů dlouhý, má průměr kolem tří centimetrů a uzrálý se podobá banánu. Má však světlejší barvu a tenčí měkkou a choulostivou slupku.
Rosolovitá dřeň růžové až oranžové barvy s velkým množstvím poživatelných jadérek má aromatickou nakyslou chuť připomínající jablko. Oproti jiným šťavnatým mučenkovitých plodů je o poznání tužší, proto lze slupku oloupat. Curuba se však čerstvá pojídá i tak, že se po délce rozřízné a dřen se vyškrabává lžičkou. Hodí se k přípravě šťávy, sirupu, želé, sorbetu a míchaných nápojů, jimž propůjčuje zvláštní nezvyklou příchuť. Užívá se i jako náplň do pečiva a peče se z ní i speciální curubový nákyp s ovesnými vločkami.
Čerimoja
Mezi nejchutnější tropické a subtropické ovoce patří plody čerimoje - annona cherimolia z čeledi anonovitých k níž patří i quanabana čili anona ostnitá - annona muricata, anona síťovaná annona reticullata a tzv. skořicové jablko - anona šupinatá - annona squamosa. Nízký stromek s plstnatými větvičkami původně rostl jen ve vysokohorských polohách na hranicích Ekvádoru a Peru, kde jej indiáni pěstovali již v době říše Inků. Z Jižní Ameriky se pak rozšířil do dalších horských oblastí tropů a subtropů, kde jedině může dosáhnout svou plnou kvalitu. Do Evropy ji nyní vyváží hlavně Keňa, Izrael, Brasilie a Čile a pěstuje se již také ve Španělsku.
Plody, jejichž kulatý zašpičatělý tvar nijak nepřipomíná český název čerimoje "láhvovník", dorůstají různé velikosti od vejce až po meloun. Jejich měkce kožovitá šupinatá slupka zelené barvy dozráváním hnědne. Bílá namodralá, poněkud zrnitá dužina se černými jádry je bohatá na hroznový cukr, vápník a fosfor, vitamín C a pektin. Chuť dobře vyzrálého plodu je jemně nakyslá a připomíná směs hrušky a manga anebo papáji. Sto gramu čisté dřeně odpovídá energetické hodnotě 370 - 380 KJ čili asi 90 Kcal.
Podtržené tvrdé čerimoje v pokojové teplotě rychle dozrávají a na pohmat měknou. Při jídle se dobře vyzrálé a vychlazené plody po délce rozpůlí, nepoživatelná jádra se odstraní a dřeň se vyškrábne. Požívají se jako dezert nebo svařené v mléce s cukrem a žloutky se po vychlazení podávají jako krém se šlehačkou.
Dudhi
Poměrně málo známý druh tykve dudhi - lagenaria siceraria, jejíž plody připomínají zuchiny či patisony, původně pochází z Jižní Afriky. Dnes se běžně pěstuje v mnohých tropických zemích a plantáže se vyskytují i ve Středomoří. Rostliny se na nich pnou po drátech do výše dvou metrů a jejich protáhlé kuželovité plody dosahují délky až šedesáti centimetrů. Dovážejí se ponejvíce z Keni.
Nazelenalá bíložlutá kůra chrání pevnou bílou dužinu s poměrně malými semeníky - podobnými semeníkům okurkovým - s poživatelnými zrníčky. Maso dudhi obsahuje něco vitamínů A a C a podobně jako všechny druhy tykve se vyznačuje nízkou energetickou hodnotou, ta se pohybuje kolem 75 Kj čili 18 Kcal ve sto gramech dužiny.
Dudhi jsou velmi odolné a nevyžadují žádnou zvláštní péči. Před zpracování je stačí omýt a rozřezat na plátky, kůru není třeba loupat. Požívají se vařené nebo dušené a mají celkem nevýraznou chuť, proto je vhodné je doplnit jinou aromatickou zeleninou, nebo silně okořenit zázvorem, pepřem koprem nebo hořčičnými zrny. Vydlabané plody lze také naplnit mletým dobře okořeněným masem a zapéci.
Garcinie
V jihovýchodní Asii zejména v tamní oblasti Mangu, odkud pochází, je toto ovoce známé pod jménem mangostan - Garcinia mangostana a velmi oblíbené. Nemá ovšem nic společného s mangem (viz dále). Stromy patří k čeledi meruzalkovitých a na dvěstě druhů se rozšířilo ze své vlasti do Střední Ameriky. Do Evropy se celoročně dováží hlavně z Brazílie.
Plody garcinie dorůstají velikosti malého jablka o průměru asi sedmi centimetrů. Chrání je hrubá kožovitá kůra osm milimetrů silná purpurové až fialové barvy. Nasazení stopky vroubí čtyři silné okvětní lístky. Uvnitř se dělí na čtyři až sedm dílků s měkkou perlově bílou dření a podlouhlými poživatelnými jadérky. Dřeň má jemně sladkokyselou aromatickou chuť a je bohatá na vitamín C a vápník. Její energetická hodnota dosahuje až 300 KJ tj. kolem 70 Kcal.
Garcinii - mangostan je třeba sklízet plně dozrálou, podtržené plody nedozrají. Vzhledem k silné kůře však dopravu snáší poměrně dobře, delší skladování však nepříznivě ovlivňuje její vynikající vůni i vzhled.
Požívá se ponejvíc syrová, dobře vychlazená, hodí se však i do krémů, pudinků a koktejlů. Dílky se také používají ke zdobení sladkých pokrmů.
Granátové jablko
Jméno granátového jablka - Punica granatum pochází z latinského názvu mala granata čili jablka zrnitá, pocházela však podle všeho z Persie. Druhá část botanického latinského názvu naznačuje, že je již v dobách před naším letopočtem po zemích kolem Středozemního moře rozšířili Půnové, avšak již před nimi je pěstovali Féničani, Egypťani i Židé. V nynější době se pěstuje ve všech tropických a subtropických krajinách a do Střední Evropy přichází ponejvíce ze Středozemí a ze zámoří především z Brazílie.
Cibulovité plody o průměru osmi až dvanácti centimetrů váží 200 - 750 gramů. Jejich hladká kožovitá až 5 milimetrů tlustá slupka se po uzrátí zbarví rudožlutě až hnědě. Uvnitř jsou v šesti oddílech složena četná kulatá zrna obsahující šťavnatý lahodně sladkokyselý červený rosol a bílá jadérka - u mladých plodů poživatelná. Dřeň s poměrně nízkým obsahem minerálních látek a vitamínů skupiny B a C vykazuje energetickou hodnota kolem 250 KJ tj. asi 60 Kcal. na sto gramů.
Na péči nenáročná granátová jablka mají mnohostranné použití. Nejchutnější jsou velké plně vyzrálé plody požívané čerstvé co nejdříve po očesání, dokud mají lesklou slupku. Po příčném rozříznutí na na dvě poloviny se přímo z nich lžičkou vyškrabují rosolovitá zrna. Ta se též hodí do ovocných a zmrzlinových pohárů a také do pečiva. Z vylisované šťávy se připravuje pravá grenadina, která povzbuzuje chuť k jídlu. Za lahůdku platí šťávou ochucený hovězí bujon s masovými knedlíčky.
Guave
Guave - Psidium guajava pochází pravděpodobně z tropických oblastí jihoamerický z Brazílie nebo Mexika. Dnes se rozšířilo i v subtropických zemích bez mrazů. Nejvýznamnější plantáže jsou v Jižní Africe, Jižní a Střední Americe, v Kalifornii, na Floridě, v Indii a Thajsku.
Stromek patřící do čeledi myrtovitých, na plantážích pěstovaný jako keřík, nese až dvanácticentimetrové bobule o váze 25 až 50 gramů. Slupka zralých plodů je světlezelená nebo žlutá, hustě žíhaná.
Uvnitř se bobule dělí na čtyři až pět komor se šťavnatou bělozelenou nebo žlutou dření, která chutná jako směs hrušek, kdoulí a fíků a silně voní. Obsahuje bělavá zrníčka u některých druhů poživatelná.
Guave se vyznačuje mimořádně vysokým obsahem vitamínu C, který podle odrůdy a stupně zralosti dosahuje 200 až 900 miligramů na 100 gramů dřeni. Za zmínku stojí i obsah provitamínu A, vitamínu B a minerálních látek - železa, vápníku a fosforu. Poživatelná část představuje 220 KJ tj. asi 55 Kcal na sto gramů.
Čerstvé guave se velmi rychle kazí, pro využití vysokého obsahu vitamínů je nejlépe je co nejdříve oloupané a rozkrájené na kousky sníst - případně pokapané citronovou šťávou a pocukrované. Hodí se hodí ovocného salátu, na přípravu zmrzliny i jako ozdoba na dort. Tepelným zpracováním - podušením je možné získat kompot či želé.
Karambola
Domovem nízkého stromku karamboly - Averrhoa carambola byl Malasijský poloostrov případně Indie, nyní jej pěstují i jiné tropické a subtropické země zejména Brazílie, Izrael, Kolumbie a Thajsko. Pěti až šesticípé plody s ostrými hranami a hladkou lesklou slupkou zelené nebo žluté barvy dozrávají po celý rok. Dorůstají délky šest až dvanáct centimetrů a váží 50 až 100 gr. Štavnatá dřeň zralého plodu má průzračnou jantarovou barvu a podle odrůdy sladkou či mírně kyselou chuť s vůní po jasmínu. Požívá se i se zrníčky.
Obsahuje řadu vitamínů především vitamín C a minerální látky, zejména vápník, železo, hořčík a fosfor, její energetická hodnota činí 150 KJ tj. 35 Kcal na sto gramů.
Karambola se dováží nezralá a lze ji skladovat jen krátkou dobu. V pokojové teplotě během dvou tří dnů dozrává a je třeba ji co nejdříve spotřebovat. Požívat ji lze především čerstvou, neloupanou i se zrníčky, tenkou slupku je také možné lehce stáhnout. Svou kyselostí a vůní může zdůraznit chuť různých jídel, především salátů. Napříč nakrájené plátky tvoří hvězdičky, jimiž se zdobí nápoje, poháry, zmrzlina, sladké dezerty a obkládají se jimi i pokrmy slané.
Kiwi
Dřevitá dvoudomá liána dosahující délky až osmi metrů nazvaná podle země svého původu aktinie čínská - Actinia chinensis začala být známá teprve, když ji počátkem dvacátého století objevili jako okrasnou rostlinu Novozélanďané - pro její krásné bílé květy a neobvyklé vějířovité listy. Teprve později si oblíbili i bobule tzv. "čínský angrešt". Do Evropy je pod jménem známého novozélandského ptáka kiwi začali vyvážet teprve ve druhé polovině minulého století. Pěstování se pak rozšířilo do dalších zemí s mírným podnebím. Mrazuvzdorné odrůdy lze pěstovat ve všech vinorodých oblastech například i na jihu Slovenska.
Plody zvící slepičího vejce kryje kožovitá slupka hustě porostlá do bronzova zbarvenými chloupky. Dužina je šťavnatá, velmi aromatická a vyznačuje se až jednoprocentním obsahem (!) vitamínu C, dále obsahuje vitamíny B1, B2 a různé důležité prvky: železo, vápník, hořčík, fosfor a jód.
Velice odolné bobule mírně podtržené dobře snášejí přepravu, při pokojové teplotě rychle dozrávají. Slouží jako čerstvé ovoce, nakrájené na kolečka se používají do ovocných a ke zdobení. Připravuje se z nich lahodná bowle.
Líčí
Až deset metrů vysoké stromy líčí (angl. lychee) - Litchi chinensis pocházejí z jižní Číny, kde je pěstovali již ve 2. tisíciletí př. Kr. Nyní se všeobecně pěstují v zemích subtropického pásu. Nejlepší čínské odrůdy jsou Loh mai ši a Hoak ip a americké Brewster a Chen Purple.
Po Evropě se tzv. "čínské lískové oříšky" rozšířily vlastně až s rozvojem čínských restaurací a v zimních měsících se dovážejí především z Afriky, na jaře z Číny, Pakistanu a Indie.
Oválné až kulaté plody dlouhé čtyři až pět centimetrů kryje tuhá drsná slupka většinou krásně šarlatově červená. Nepoživatelné lesklé tmavohnědé jádro obklopují plátky bílé šťavnaté dužiny, která se vyznačuje zvláštní sladce jadrnou lehce nahořklou chutí, a vůní připomínající téměř až růži nebo muškát, někdy skoro až kafr. Mají ovšem zajímavou vlastnost, že se jejich chuť a vůně poněkud mění podle pokrmu k němž jsou podávány. V Číně líčí pro svou sladkost a aróma platí za nejjemnější ovoce a za pokrm lásky.
Poživatelná dužina má pouze průměrný obsah vitamínu C a minerálních různých prvků, jako draslíku, sodíku a vápníku. Sto gramů jí vydá zhruba 270 KJ čili asi 65 Kcal.
Je třeba dbát, aby líčí bylo dobře vyzrálé, podtržené bobule nedozrají. Lze je podávat čerstvé jako dezert, podušené v másle a pomerančovém likéru jako náplň do palačinek i jako přílohu k masitým a rybím pokrmům - syrové i vařené. Dřeň se používá do salátů a koktejlů.
Mango
Ve své indické vlasti a všude v tropickém pásmu středně veliký věčně zelený strom s hustou oválnou korunou tvořenou lesklými tmavozelenými listy mangovník - Mandifera indica platí za druhý nejdůležitější zdroj výživy po banánovníku. Pěstuje se i ve vhodných subtropických polohách v Jižní Africe, na Floridě nebo Izraeli a jinde. Plodí velké peckovice, které jsou velmi choulostivé a do Evropy tedy přišly teprve s rozvojem letecké nákladní přepravy ze Střední Ameriky a Afriky. Pro vývoz je nutné je sklízet nezralé, dokud je jejich dužina tuhá.
Plody téměř půl tisíce odrůd mangovníků se značně liší co do barvy, velikosti a váhy - mohou být kulaté, oválné , podlouhlé, velikosti meruňky až melounu a váží 300 až 2000 gr. Zbarvení nepoživatelné kožovité tuhé slupky se postupem zrání mění od zelené přes žlutou a oranžovou až po rudou.
Velká plochá pecka pevně tkví ve vláknité dření zlatožluté barvy. Mango má mimořádně lahodnou zvláštní chuť u některých odrůd velice sladkou u jiných více kyselou, někdy s lehkou příchutí terpentínu, která po úplném dozrání mizí.
Vysokým obsahem vitamínu C se vyrovná citrusům a a stojí na prvním místě mezi všemi druhy ovoce, pokud jde o obsah provitamínu A. Za zmínku stojí i obsah vápníku a železa, ale i draslíku, hořčíku a mědi. Energetická hodnota 100 gramů dřeně odpovídá 185 KJ tj. 44 Kcal.
Před použitím je třeba nechávat mango dozrát až změkne a začne silně vonět. Požívají se především čerstvá, dobře vychlazená, tak že se z rozpůlených plodů vyjme jádro, což je dost obtížné, a dřeň se vyškrabuje lžičkou. Používá se i jako příloha k šunce a uzenému lososu a také do salátů, kompotu, zmrzliny, oblíbené jsou i ovocné polévky a omáčky i šťáva. Zvláštní specialitou je z manga připravené čatní, vynikající příloha k pokrmům z rýže, k rybám i sýrům. Nedoporučuje se mango zapíjet alkoholickými nápoji.
Maracuja
Tropická liána granadilla - Passiflora edulis, druh mučenky, pochází z Brazílie a španělští dobyvatelé ji pojmenovali podle plodů, které jim připomínaly malá granátová jablka. Do Španělska mučenky přivezli jako okrasné rostliny pro jejich velké krásné květy. Dnes se plody nazývané maracuja dovážejí především z Afriky a Jižní Ameriky, pěstují se na plantážích i v dalších tropických a subtropických oblastech.
Kulaté až oválné plody dosahují váhy 35 - 40 gramů. Jejich tenká kožovitá tvrdá slupka kryje šťavnatou rosolovitou dřeň s četnými jedlými jadérky, jejíž navinulá chuť poněkud připomíná meruňku.
Obsahuje vitamíny B a C, dále vápník a železo. Sto gramů poživatelného podílu maracuji má energetickou hodnotu asi 380 KJ tedy něco přes 90 Kcal.
. Maracuja nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Čerstvá se vyznačují lesklou slukou, její svraštění, k němuž dochází v prvních týdnech po sklizni, působí dozrávání, neznamená, že se plod kazí. Čerstvou dřeň s jadýrky lze lžičkou vyjídat z polovin rozříznutého plodu, svým silným aróma může potrhnout chuť ovocných salátů, dezertů a koktejlů. Svařená s cukrem je základem lahodné pěny.
Nangka
Jako ovoce či zelenina jsou zatím v Evropě méně známé plody stromu nangka - Artocarpus heterophylus anglicky pojmenované Jackfruit. Pocházejí z Indie odkud se rozšířily zejména v Asii, ale i jinde v tropických oblastech. Do Evropy se dovážejí hlavně z Brazílie a Keni.
Plody připomínají velký podlouhlý, až téměř metrový meloun až s půlmetrovým průměrem dosahující váhy od deseti do čtyřiceti kilogramů. Tvrdá světležlutá až zelená kůra je hustě posetá dlouhými výrůstky a nepříjemně páchne.
Uvnitř je v pletivu vláken uloženo velké množství ovoci podobných malých šestiúhelných útvarů, které obsahují dva až tři centimetry dlouhé hnědé jádro obalené žlutou nebo jemně nafialovělou šťavnatou dužinou. Ta je poživatelná, má sladkou chuť přípomínající fíky a je jemně aromatická.
Dužina celkem představuje jen asi třetinu váhy celého plodu, obsahuje vysoký podíl uhlovodíků, vápník a fosfor. Sto gramů má energetickou hodnotu asi 410 KJ neboli něco přes 100 Kcal.
Nangka čili Jackfruit se snadno kazí a požívá se čerstvé, nejlépe chlazená, a do ovocných salátů. Vařená ve slané vodě se jí jako zelenina. Semena mají kaštanovou chuť a uvařená či upražená mohou sloužit jako vložka do polévek či různých ragů.
Nashi
Ze dvou typů ovoce stromů nashi - Pyrus pyrifolia a Pyrus ussuriensis se do Evropy začíná dovážet první typ - japonský , který má tvar jablka. Tím se liší od hruškovitého typu čínského. Japonci vyvinuli mnoho variant nashi a pěstují je na plantážích v nejvýš dvoumetrových kordonech. Japonský typ se dále rozšířil na Nový Zéland, do Austrálie, Čile a v USA do států Kalifornie a Washington.
Nashi sice vypadá jako jablko, ale jednoznačně chutná jako sladká hruška. Má velice tenkou poživatelnou slupku zbarvenou světlezeleně až žlutě a pevnou světlou a velmi šťavnatou dužinu, u nových variant obklopuje již jen několik málo peciček. Obsah vitamínů je nízký a nízká je i energetická hodnota.
Plody jsou velice choulostivé na nárazy a pomačkání. Narozdíl od hrušek při dozrávání nezměknou. Požívají se jako neoloupané čerstvé ovoce, po oloupaní však jsou sladší. Plátky nashi se hodí do ovocných salátů i do moučníků, ihned po nakrájení je třeba je zakapat citronovou šťávou, aby nezčernaly. Připravuje se z nich také marmeláda.
Opuncie
U četných původních národů Jižní Ameriky platily za jednu ze základních poživatin plody kaktusů, jejichž původní vlastí byla tamní suchá území. Patří mezi ně i širokolistá kaktusovitá rostlina dorůstající výšky až čtyř metrů opuncie - Opuntia ficus-indica, nyní rozšířená v suchých tropických a subtropických částech mnoha světadílů. Její bobule nazývané též indické fíky, kaktusové fíky či hrušky se sklízejí v jihoamerických oblastech v prosinci až dubnu a v okolí Středozemního moře v září až prosinci. Do Střední Evropy přicházejí především z Itálie, Španělska, Izraele, ale i z Afriky a z Brazílie.
Plody opuncie - kaktusové fíky jsou pět až deset centimetrů dlouhé, oválné, na obou koncích zploštělé. Podle druhu opuncie mají po uzrání zelenou, načervenalou až tmavorudou barvu. Jejich kožovitá slupka je řídce posetá ostny.
Nažloutlá nebo růžová dřeň hustá asi jako med se rozplývá a je příjemně sladká. Zrnka veliká asi jako pepř se nepožívají. Obsahuje určité množství vitamínů skupiny B a C a vápník. Sto gramů má hodnotu jen asi 230 KJ tj. 580 Kcal.
Vzhledem k ostnům je třeba plody opuncie opatrně uchopit do utěrky. Před oloupáním je nutné je několik hodin máčet ve vodě, aby se ostny uvolnily. Pak je možné slupku naříznout a sloupnout. Opuncie nejlépe chutná syrová, dřeň je též možné vyjídat lžičkou z rozpůleného fíku. S banány nebo melouny se též používá do salátu. Specialitou je krém připravený z kaktusových fíků, vína, žloutků a cukru vmíchaný do ušlehané smetany.
Papaja
Vytrvalá dvoudomá rostlina připomínající palmu, známá pod českým názvem melounovník či melounový strom, papaja - Carica papaya pochází z vlhkého tropického pásma Střední Ameriky, kde dorůstá až desetimetrové výšky. Její bílá šťáva poskytuje surovinu pro výrobu enzymu papainu podobného pepsinu. Pěstuje se nyní i v dalších vlhkých tropických a subtropických oblastech. Z padesáti druhů se do Evropy dováží jen několik, a to z Pobřeží Slonoviny, Keni a Thajska a zejména v zimě i z Brazílie a Jižní Afriky.
Protáhlé oválné duté plody dorůstají délky až osmdesáti centimetrů a váhy až devíti kilogramů, vyvážejí se však plody pouze o váze 400 - 1000 gramů. Jejich tři centimetry tlustá hladká kožovitá kůra je zelená, ke sklizni je nutné přistoupit předtím než začne žloutnout.
Velkou dutinu uprostřed, v niž se nachází velké množství černých zrn nepoživatelných pro svou palčivost (slouží i za náhražku pepře), obklopuje asi pět centimetrů silná zářivě žlutá, hladká dužina, která je sladká, výrazně voní a svou chutí připomíná meloun.
Papaja obsahuje celou řadu vitamínů především B1, B2, C a provitamín A a významné množství vápníku. Sto gramů odpovídá 230 - 240 KJ tedy asi 60 Kcal.
Papaja dosáhne zralosti, teprve když její hladký povrch na různých místech začne žloutnou a podává se mírnému tlaku prstu. Proto je třeba nechat zelený plod dozrát v pokojové teplotě.
Pojídá se výhradně čerstvá, po nejvíce jako dezert. Nejprve se po délce rozpůlí, všechna zrna se odstraní a pak se dřeň krájí na plátky. Po rozřezání je vhodné ji pokapat citronovou šťávou. S plátky šunky se hodí i jako předkrm.
Physalis
Vlastí asi metrové, jednoleté, v noci kvetoucí plstnaté byliny mochyně peruánské - Physalis peruviana je udánlivě jihoamerické Peru, postupně se rozšířila do mnoha tropických a subtropických zemí a zřídka se pěstovala i ve Střední Evropě. S tím souvisí i jejich mnoho různých názvů - např. kapská srstka, ananasová třešně, zemní i židovská a podle plodu také měchýřovitá třešně.
Vlastní plod - zelenožlutá až žlutooranžová třešnička je totiž uzavřena v papírově tenkém, zveličeném a měchýřovitě nafouklém žebrovaném kalichu, který má po uzrání šedozelenou barvu. Dužina třešně má osvěžující sladkokyselou chuť s mimořádně jemným aróma, v té se nachází velké množství malých, měkkých a jedlých zrnek. Vykazuje vysoký obsah provitamínu A, dále vitamíny B a C a řadu minerálních látek zejména železo a fosfor. Sto gramu dřeni má energetickou hodnotu 240 - 250 KJ čili asi 60 Kcal.
Měchovitý obal poskytuje dobrou ochranu a není vhodné jej odstraňovat až do doby spotřeby. Zralé třešničky nejlépe chutnají syrové a používají se do ovocných salátů. Podávají se však také vařené ve víně a sirupu a připravuje se z nich rosol či zavařenina. Protože hladká slupka zamezuje proniknutí cukru, je v tom případě třeba třešně předem několikrát propíchnout nebo rozpůlit.
Salak
V českých zemích a na Slovensku zatím téměř neznámé plody tropické palmy salak - Zalacca edulis jsou velmi oblíbené zejména v jižní Asii, odkud strom pochází. Pěstují jej dnes také ponejvíce v Indonésii a v Thajsku. Do Evropy se dosud tohoto ovoce dováželo pouze malé množství.
Plod o průměru pěti až osmi centimetrů, dlouhý dva až deset centimetrů, kulatý až zašpičaťelý oválný a končící krátkým rovným ostnem kryje tvrdá šupinatá lesklá skořápka červenohnědé barvy, vyskytují se však i některé červené a bílé druhy.
Pevná žlutobílá dužina se dělí na tři stroužky obalené průhlednou blankou, v každém dílku je hnědé kulaté až oválné jádro, které není poživatelné. Dřeň svou sladkokyselou chutí připomíná jablka. Požívá se syrová - plody je předem třeba od špičky naříznout, skořápku oloupat a z jednotlivých dílků stáhnout blanku.
Nezralé plody jsou kyselé a nepříjemně páchnou, oloupané dílky však lze nakládat do octa, anebo vařit ve vodě s cukrem až změknou a vychlazené podávat se šlehačkou jako kompot.
Tamarilo
Víceletá v noci kvetoucí keřovitá rostlina tamarillo - Cyphomandra betacea původem z Peru se pěstuje v tropických a subtropických horských polohách celého světa. Tvoří porosty vysoké jako stromy a přezdívá se jí také tomátový strom či tomátovník. Ovoce se dováží do Evropy hlavně z Brazílie, Kolumbie, Keni a Jižní Afriky a také z Nového Zélandu.
Tamarillo vytváří hrozny bobulovitých plodů vejčitého tvaru, které dosahují délky až devíti centimetrů a váhy 70 - 80 gramů. Vzhledem ke své hladké tenké slupce, jejíž barva se během zrání mění z nazelenavé a načervenalé na žlutočervenou až purpurovou, připomínají rajská jablíčka - tomáty.
Uprostřed šťavnaté dužiny, pod slupkou tuhé a ke středu plodu postupně stále měkčí, jsou rosolovité semeníky plné semínek. Bobule obsahují především vitamín C, provitamín A a prvky křemík, železo, hořčík a fosfor a 210 KJ, to jest něco přes 50 Kcal na sto gramů dužiny.
Zralá žlutočervená tamarila jsou velice choulostivá na pomačkání, je třeba je uložit v chladu a co nejdříve spotřebovat.
Dužinu lze čerstvou pojídat lžičkou z přeříznutých plodů. Plátky oloupaných tamaril se hodí do ovocných salátů, ke zmrzlině a se šlehačkou. Přílišnou kyselost přitom lze případě potřeby zmírnit ocukrováním, fádní chuť naopak upravit citronovou šťávou. Chutný je chlazený krém za studena připravený z propasírované dužiny, cukru a smetany.
Tamarila se zpracovávají i na kompoty, zavařeniny a želé. Mohou se také dusit a peci podobně jako rajská jablíčka. Velmi hořkou slupku je vždy předem třeba stáhnout.
Tamarinda
Stromy z čeledi motýlokvětých, tamarindy - Tamarindus indica původně pocházejí z afrických tropických oblastí a pěstují se dnes i v mnohých dalších zemích s tropickým a subtropickým podnebím. V Africe a Indii jsou důležitým zdrojem potravin - mladé lusky a listy se vaří, jádra vaří a praží a především dřeň slouží k přípravě ovocného sirupu a osvěžujících nápojů a k výrobě cukrovinek. Do Evropy se plody dovážejí zejména z Brazílie a z Thajska.
Skořicově zbarvené luskovité plody tamarindy, zvané též kyselé či indické datle, jsou asi dvacet centimetrů dlouhé a dva centimetry široké a obsahují čtyři až dvanáct jader obklopených červenohnědou až skoro černou kašovitou dření. Ta má silně sladkokyselou chuť a vyznačuje se vysokou cukernatostí dosahující až 35 %. S tím souvisí i vysoká energetická hodnota blížící se až tisíci kilojoulům, tj. asi 250 Kcal. Dále je zde něco málo provitamínu A, vitamín C a prvky draslík, vápník a fosfor.
Tamarindovou dřeň je třeba spotřebovat co nejrychleji. Hodí se k přípravě speciálních kořeněných omáček a také osvěžujících nápojů, kde - vzhledem k obsahu kyselin - působí lehce projímavě. Tamarindy se dále zpracovávají na čatní a do rýžových a zeleninových pokrmů.
U dovážených plodů je třeba dbát, aby při podávání dosáhly správné zralosti. Aby lépe snášely přepravu, pěstitelé je dodávají většinou podtržené a k dozrání pak často nedochází ve specializovaných podnicích, jak už je samozřejmé například u banánů, ale pouze v nedostatečně poučeném obchodě nebo dokonce u spotřebitele. Jejich chuť pak nestojí za mnoho a působí zklamání a nedůvěru.
Dozrálé ovoce je obvykle velmi choulostivé, je mu třeba věnovat určitou pozornost a péči a uchovávat je na chladném místě, kde není vystaveno průvanu. Působení tepla vysušuje dužinu a snižuje svěžest plodů. Většinu druhů exotického ovoce je nutné skladovat v chladném skladu bez průvanu, teplota v něm by však neměla klesnout pod osm až deset stupňů Celsia, aby je nepoškodil přílišný chlad. Důležitá je poměrně vysoká vzdušná vlhkost dosahující pokud možno 85 - 90 procent a dostatečná výměna vzduchu, to přispívá k prodloužení možné skladovací doby. Nevzhledné, přezrálé a poškozené plody je třeba odstranit bez ohledu na jejich cenu.
Příloha Zbožiznalství byla připravena v přátelské spolupráci s časopisem Lebensmittel Praxis NS
http://www.hotelrevue.cz
